Franta Kuna - Bez helmy!

Ahoj Františku, jsem rád, že můžeme přivítat také kus historie bez helmy! Prozraď nám, jak je to dlouho, co jsi zmizel z hokejbalové scény a co tě k tomu vedlo?

Čau a díky! Stránky hokejbal.cz právě zaznamenaly nárůst čtenosti, protože jsem musel hledat poslední sezonu, kdy jsem hrál. Bylo to play off na jaře 2012, kde jsem ještě na konec sezony nastoupil v posledním čtvrtfinále, prohraném na Ďáblech. Půl sezony před tím jsem ale už vynechal. Vedlo mě k tomu i to, že jsem se přestěhoval do Prahy, začal víc pracovat a neměl jsem – nebo možná ani nechtěl mít – dost času. Taky přiznávám, že už mě to tehdy nebavilo jako v sezonách před tím. Tak jsem začal na pár let dávat zase přednost hokeji na Lánech.

Co v nynější době dělá Franta Kuna?

Sedí a bolí ho koleno. To totiž souvisí s tím, co dělám. V posledních dnech dávám do kupy domek v Rynholci po babičce, kam jsem se nastěhoval. Stěhování pračky a dalších věcí odneslo moje koleno na pár dní. Možná se až teď ozývají kolena, která běhala deset sezon po betoně v keckách. Jinak pracovně řeším většinou virtuální cyklistiku, popřípadě přesun termín pochodu Praha – Prčice.

Mnoho našich fanoušků tě na hřišti už nezažilo, jaký jsi byl hráč? Talentovaný nebo jsi musel vše vydřít?

Mnoho našich fanoušků tě na hřišti už nezažilo - to zní hrozně.. Rád bych upozornil, že je mi pouhých 34 let. Já to mydlil s tenisákem na Lánech s Tiborem Kosárem v ulici od mala, navíc jsem přišel do hokejbalu z hokeje, tak si troufnu říct, že jsem nebyl uplný tele, co neumí přihrát na metr. Karel Průša mi dokonce jednou řek – ty vole, Fery, ty máš šikovný pazoury! Zase jsem ale neuměl někam vletět a zbourat to tam, na to jsem neměl koule. Ani před brankou jsem nedokázal být taková ta svině, co dá soupeři krátkou svižnou a on už tam příště nepůjde. To jsem v sobě nikdy neměl. Ale jednou jsem se dokonce popral v Rakovníku a úspěšně, jen si už nepamatuju, jak se jmenoval. Ale byla to taková ligová figurka, na hřišti od pohledu blbec. To mi tehdy udělalo radost.

Jsi pamětníkem druhého místa v první lize ze sezóny 2007/2008. Tam jste s partou okolo hráčů jako je Karel Průša, David Ryss či Milan Porcal měli možná největší fanouškovskou podporu, co kdy hokejbalový tým měl. Jak na tu dobu vzpomínáš? Dej k dobru, prosím, našim čtenářům, nějaké historky, které tě z tohoto období napadají a které máš ty sám nejradši.

Třeba, jak na nás v Praze řvali, že nám čouhá sláma z bot a na další zápas přijel Míla Vojanec v holinách a v tom měl narvanou tu slámu. Snad měl i vidle. Nejlepší byl narvanej Kocourek lidma při play off, to jsem si chvílema myslel, že hokejbal ve Strašecí je pupek světa! Do toho se sešla parta lidí, která to prostě uměla. Myslím, že se na to dalo koukat. Válec prostě. Navíc víkendový výjezdy na dvojzápasy byly spíš někdy jako sociální experiment než kolektivní sport. Bavilo mě to hlavně kvůli partě, a když se k tomu ještě vyhrávalo, byly to fajn víkendy. Jinak mě napadá nahánění Bicana, když rozhodl na Kocourku o tom, že se v semifinále pojede na pátý rozhodující zápas do Prahy. Rozhodl tehdy nájezdy gólem do hospody a my ho chytli až v opačným rohu. Jirka Duchoň to tehdy moc hezky vyfotil. Což byly taky nervy, čekat, až dá Jirka Déčko po víkendu fotky na rajce.net. Vtipný byly taky verbální útoky partnerek směrem k rozhodčím nebo soupeři typu „Nech Jirku, ty č***ku!“ Nejlepší zápas jsme asi odehráli na Kovu – postup do finále. Vyhráli jsme 4:0, to nemusím hledat, to vím, a jeden gól dal Renda Douša. Tam si pamatuju už rozcvičku, najednou se začínalo ozývat z dálky „Už jsme tady, už jsme tady..“ a bylo to víc a víc nahlas, pak přišlo na Palmovku 100 lidí ze dvou autobusů ze Strašecí a my hráli prakticky doma. Bubny, dresy, řehtačky, elektrickej Pigi za mantinelem. A vzhledem k tomu, že to byl pátý zápas, tak to byla sobota. A v sobotu bylo co? V sobotu bylo otevřený Patro. Takže pěkně piva po cestě v autobuse, Milan Bříza stavěl na benzínkách a hezky ve smradlavejch dresech do Tančírny. Holky z nás musely bejt paf! Když jsme si pak pouštěli ve starým nonstopu v jukeboxu We are the Champions, měli jsme pocit, že jsme vyhráli Stanley Cup. Pak nás ve finále smáznul Kert.

Taky byla super série s Heřmanovým Městcem snad hned rok potom, prohra v semifinále. A ten jejich debilní pokřik – Kšanda mi praskla, do okna mi mlaskla – slyším snad do teďka.

Jinak nezapomenu, jak si Medvěd během aktivní kariéry sám nahazoval vykloubený rameno tak, že si šlápnul na dlaň, a jak Pavel Oliva vzteky zahodil hokejku do diváků. Do toho rozlučky na Rybárně, jako jedinej jsem tam tehdy neviděl legendární Rachna Kachna gól, protože se rozbil motorek na prase a já tam jak blbec točil klikou dole a vevnitř bylo 80 lidí u televizi s úhlopříčkou asi 40cm. Možná jsem měl lepší výhled na to prase.

Rok předtím jsi samozřejmě byl u „postupu“ z druhé ligy do první. Věřili jste si vůbec tenkrát, na vyšší soutěž? Co bylo Vaším cílem? Překvapilo by mně, kdyby odpověď byla finále…

Popravdě nevím, jak moc jsme z toho byli připo…. Ale začátek sezony nebyl nic moc, myslím. Pak si pamatuju, že to nějak šlo poměrně samo a play off jsme si uhráli. Ale spíš s tímhle „postupem“ se mi vybavuje to, jak jsme rok před tím prohráli 5. finále na Kladně u zimáku s Junglem. V prodloužení. Míček prolít mezi nohama našemu příštímu spoluhráči Omrimu a dorazil ho pak můj spolužák Ríša Diviš. Ten plagát na poslední zápas mám ještě doma v pokoji u našich. Tehdy se chystala v případě výhry velká jízda traktorem s valníkem po Strašecí. Škoda, že to nevyšlo. Jen ty mistrovský trička asi neměly spatřit světlo světaa. Jen pro info, já mám dvě!

Osobně si myslím, že v letech, kdy jsi aktivně hrál, bylo Vaše znamení skvělá parta. Nebo se pletu?

Byla to strašná prdel. To na tom bylo to nejlepší. Když se hrálo třeba v sobotu od dvou, ve čtyři hotovo, půlka Kocourku tam zůstala, seděli jsme do noci. Sranda v šatně, dělat si prdelky třeba z Hošína a tak, to bylo dobrý. Nevím, jak moc tehdejší přítelkyně jásaly z toho, že se honíme za míčkem po betoně a zabíjíme tím víkendy, ale když si stouply za mantinel, bylo to poměrně příjemný na oči. Když se k tomu při výjezdech přidala buchtička pani Kunový nebo chleby, bylo dobře i v autobuse. A když se jelo třeba z Jindřicháče, to se musel řidič předem křižovat.

Máš, jako novinář, určitě dost napilno.  Nacházíš čas a chuť sledovat, jak se daří HBCNS?

No, popravdě, teď moc napilno nemám, když zrušili i ligu v Turkmenistánu a dopující vzpěrači z Majajsie moc zajímavý nejsou. HBCNS sleduju na facebooku, tuším, že jsem pořád ještě i správce stránky. Jinak základy vím, v létě jsem se snažil hlídat si termín turnaje v posledních letech, protože mě to tam bavilo sledovat z horního stánku, ale ruku na srdce, už to tak neprožívám. Nedávno mi ale hokejbal připomněla práce, nějak jsem se dostal k vyjádření trenéra Mašíka – ano to, je ten, co nás vyřadil v sérii s Heřmaňákem a pak mu praskla kšanda.

Kdyby ti někdo položil otázku, ať mu řekneš něco o HBCNS, co by to bylo?

Žlutá. Modrá. Válec. Respekt. Přírodní tribuna. Siréna vedle střídačky. Asi bych zopakoval vzpomínky na play off a na následný pobyty na Kocourku po zápasech. Ale to je skoro 10 let. Když jsem se byl párkrát podívat na áčko, poznal jsem jenom Rendu a Čáďu, protože hraje s moji devatenáctkou. Občas mě napadlo, že zase začnu, když to teď navíc mám kousek, ale bolí mě to koleno od pračky. Až skončí vir, tak bych se mohl stavit na trénink. Jen tak. Funguje hospoda?

Rádi tě na tréninku přivítáme a přiučíme se jak se správně "tršuje" do mantinelu. A hospoda otevírá svou zahrádku 11.5. Na závěr se lehce zasníme. Je rok 2009, prodloužení finále mistrovství světa v hokejbale a ty bys měl okolo sebe postavit na plac jednu lajnu, včetně brankáře, která má rozhodnut. Kdo by z tvých historických spoluhráčů hrál a proč?

Děkuju, že mám být součástí týhle lajny, ale nevim, co bychom dělali na MS. Klidně bych se držel 7. kola proti Jestřábům Přelouč, můj výběr by byl stejný - v brance Karel Šnobl, který svojí "kydlibábou" dokázal udělat každý okamžik v zápase dramatický. Kromě toho obstojně chytal míček. Do beka Rendu, protože se mi s nim hrálo dobře a říká mi, že vypadám jako Esa Tikkanen. Karla Průšu, protože dává bomby k tyči, Pavla Němce, protože sežere míček a vybojuje ho a na posledním postu bych střídal Horymíra s Ryssákem, protože mi vyhovuje hra typu „nahraj a běž,“ popřípadě „nevymejšlej píčoviny a nahraj to prvnímu volnýmu, kterýho vidíš!“

Fery, díky za tvoje odpovědi, sám jsem, lehce nostalgicky, zavzpomínal na dobu, okolo které se točí náš rozhovor. A která byla samozřejmě pro naši mužskou kategorii ta nejúspěšnější. Za celý náš spolek ti přeji hodně úspěchů a hlavně zdraví. Těšíme se někdy na viděnou osobně ve Strágu nebo na slyšenou za reproduktory našich rádií.

RESPEKT!